ATomWeb - Mé slohové práce

Mladý Karel Rosman se rozhodne odjet za svým strýcem Jakobem do Ameriky. Po příjezdu do Ameriky jej málem nepustí přes vstupní kontrolu, myslí si že lže když tvrdí, že Jakob je jeho strýc. Když si pro něj však přijde Jakobův řidič, vše je v pořádku.

Karel poznává svého strýce, který je nejbohatším mužem snad na celé zemi. Živí se čerpáním (shromažďováním) vody, kterou dokonce hodlá čerpat s podzemí a jejím prodejem lidem. Karel se velmi rychle všemu učí. Seznámí se dcerou Jakobova bankéře, Klárou, která se zajímá především o hudbu. Klára jej provede po okolí, dokonce jej zavede do místní hospody. Jednou však na schůzi zjistí, že byl po celou dobu sledován a že Klára byla jen zkouškou jeho věrnosti ke strýci a k práci. Jelikož ve zkoušce neobstál, je bez milosti vyhozen s panského sídla.

Karel několikrát přespí u topiče s kterým se seznámil jednou v hospodě. Zjistí, že topič pochází také z Evropy, odjel do Ameriky za štěstím, o všechno však přišel, jedné co měl, byla rozbitá chatrč a zajíc a jediným jeho stálým přítelem byl alkohol. Karel teď tráví většinu dne v hospodě, kde spolu s topičem propíjí peníze, které dostal spolu s lístkem do Hamburku od strýce. V hospodě se však seznámí s barmankou Terezou, ke které se později nastěhuje. Ani život s ní ho však netěší, cítí se být příliš utlačován, proto se chce vrátit zpět domu, do Evropy. Topič se mu svěří, že odjíždí do Evropy, jako topič na jedné z lodí, musí však ještě udělat přijímací pohovor. Karel se rozhodne odjet s ním a opustí Terezu, najde však topiče opilého v hospodě. Topič jej ve vzteku obviní, že vše je jeho vina a popere se s ním. Topič však upadne a ztratí vědomí. Karel si myslí, že je mrtev a na uteče s neznámým mužem, který jej přesvědčí, že je lepší jít s ním. Než se nechat zavřít. Muž jej odvede k Delamarchovi, kde se o něj dobře starají. Myslí si totiž, že je Jakobův syn, protože jej tak topič v hospodě oslovil a nevěří mu, když tvrdí, že je Rosman. Jakob na ně však pustí psy a oni se vrátí celí potrhání a Karla ve vzteku málem zabijí. Nechají ho o hladu a nutí jej, aby pro ně pro ně pracoval. Jednou po něm chtějí, ať se sám probodne nožem. Karel se pokusí utéct, Delamarche jej však chytne a praští kovovou tyčí do hlavy.

Karel se o několik dnů probouzí u topiče, který k jeho údivu žije a zachránil mu život. Topič přišel už i o svého zajíce a nyní již nemá vůbec nic. Karel se nad ním slituje a dá mu svůj lístek do Hamburku a odchází. Nejdříve váhá, ale nakonec se staví k Tereze, aby ji vrátil klíče od bytu, ona mu ale všechno opouští, a odjíždí spolu do Oklahomy, do "ráje", kde se mají všichni dobře…

Děj příběhu působil fantaskním dojem, např. Amerika ztvárněná ve filmu vypadal spíše jako protektorát než svobodná země, dalo se v něm však najít hned několik podobností se skutečným světem. Jakobova až nemocná oddanost své prácí a touze po zisku, opakem topič, který neměl nic, a přesto mohl mnoho nabídnout.

Příběh tohoto historického románu od Victora Huga se odehrává v Paříži. Autor nás vtáhne do 15. století mezi zbědačené lidi, žebráky, zloděje a tuláky, ale také mezi básníky, komedianty a studenty, řemeslníky, ....

Na náměstí přijíždí potulní komedianti a mezi nimi také krásná cikánka Esmeralda se svou kozou.... Kněz Klaudius Frollo se do ní zamiloval a chtěl si získat její srdce, chce ji dokonce unést ohyzdným zvoníkem Quasimodem. Esmeraldu však před únosem zachrání kapitán královských lučištníků Phoebus [fébus] z Châteaupersu, který ji také miluje. Frollo ho však jednou v noci, když byl s Esmeraldou, ze žárlivosti probodne dýkou a vina spadne na nebohou Esmeraldu. Ta se před tehdejší justicí, mučením přizná nejen k vraždě, ale také k čarodějnictví a je odsouzena k smrti. Před oběšením ji však zachrání Quasimodo a ukryje ji do chrámu, kde ji chrání církevní asyl.

Pařížská chudina útočí na chrám a chce Esmeraldu osvobodit. Quasimodo chrám statečně brání, ale chudina se nakonec dostane dovnitř. To už však přijíždí také vojáci, kteří mají rozkaz k porušení asylu. Dojde ke krvavé bitvě. Esmeralda mezitím znovu odmítla Frolla a ten ji se zlomeným srdcem vydává na smrt... Esmeralda je zastřelena šípem a umírá. Zvoník, který měl Esmeraldu rád, protože jako jediná jím neopovrhovala, zhodí Frolla z chrámové věže a odchází za Esmeraldou...

Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po těchto událostech, jimiž končí toto vyprávění, přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat jednu mrtvolu, našli mezi všemi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedná objímala podivným způsobem druhou. Jedna byla žena a druhá patřila muži s pokřivenou páteří a s jednou nohou kratší... Když se s kostrou snažili pohnout, rozpadla se v prach.

Hlavní postavy:
Hlavními hrdiny však jsou studenti filosofické fakulty; Vavřena, Frybort, Špína a Zelenka. Všichni jsou ubytováni u slečny Elis, jež je hrdá na to, že již ubytovala 47 studentů a všichni nejenom zdárně dostudovali, ale dokonce patřili mezi ty nejlepší. Tak tomu bylo i nyní.

Podrobný děj příběhu:

Vavřena a Frybort byli plní ideálu a odvahy, snažili se užívat života, jak jen to šlo. Špína a Zelenka byli spíše uzavření. Zelenka se jen pilně učil nebo spíše "dřel" a ve zbytku času si přivydělával učením po domech. Špína byl zase hrozně nesmělý a tiše žárlil na Fryborta a jeho milou Márinku, jejíž matka měla v domě krám s květinami. Vavřena si také přivydělával učením. Učil malého Fricka, syna paní Roubínkové. Vavřenu si oblíbila také její dcera Lotty. Vavřena se k ní vždy choval slušně, ale jeho srdce patřilo Lence. Lenka brzy osiřela. Staral se o ní strýček Jiří, který byl farářem a velkým vlastencem. Po jeho smrti se jí ujal pan aktuár Roubínek. Lenka se zde však příliš dobře neměla, pro paní aktuárovou (Roubínkovou) byla popelkou, která se starala o její domácnost. Vavřena byl vděčný za každý okamžik, který mohli strávit spolu.

Blížil se však první máj a s ním velká slavnost MAJÁLES, která byla lidem stejně jako minulý rok odepřena. Studenty to však velice pobouřilo a rozhodli se porušit zákaz. Slavnost byla velkolepá. Všichni byli šťastní. Elis konečně poznala Lenku. Vavřena s ní mohl být o samotě. Frybort byl se svou Márinkou a všichni se vesele bavili. Jen Špína byl mrzutý, protože viděl Márinku s Frybortem, a Zelenka ležel v knihách. Spokojená nebyla ani Lotty, která se od paní Rollerky, které nikdy nic neuniklo, dozvěděla o Vavřenovi a Lence. Slavnost skončila až pozdě večer.

Příštího dne byli všichni studenti vyslýcháni a hrozil jim přísný trest. Paní aktuárová dala Vavřenovi výpověď a Lence zakázala se s ním dále stýkat a to zvlášť potom, co u ní pan Roubínek našel vlasteneckou knihu od Vavřeny. Na fakultě nakonec všechno skončilo jen mírnými tresty. A Vavřena se s Lenkou stýkal jen prostřednictvím dopisů, které předával Brož, který se stal novým učitelem u paní Roubínkové. Čas plynul a studentům začalo závěrečné zkoušení. Všichni zkoušky zdárně udělali, jen Špína neměl štěstí, proto se rozhodl, že půjde do kláštera "U Milosrdných". Přes prázdniny většina studentů odjela. V městečku bylo na dva měsíce mrtvo.

Po prázdninách se vrátili jen Vavřena a Frybort. Vavřena si s Lenkou mohl zase jen dopisovat. Brzy byly Vánoce a s nimi také filosofský ples. Paní Roubínková dokonce pustila Lenku, a to jen proto, aby si lidé nemysleli, že ji nikam nepouští. Lenka s Vavřenou tak mohli spolu strávit nádherný večer. Jen Lotty žárlila.

Nový rok byl plný neočekávaných zvratů. Metternich padl, cenzura byla zrušena, bylo dovoleno zřízení národní obrany. Dne 15. března byla země prohlášena konstitucí. Lidé byli zvratem nadšeni. Jen někteří váhali. Mezi patřil například pan Roubínek, který odmítal jakékoliv změny. Brzy se ve všech městech začaly zřizovat legie a gardy. Také v Litomyšli si studenti zřídili "studentskou legii". Dokonce i pan Roubínek musel do zámecké gardy. Studenti slavnostně vztyčili svou vlajku. Na univerzitu sehnali profesora vyučujícího český jazyk.

13. června 1848 však přišla z Prahy hrozná zpráva. Vypukla revoluce. Studenti se rozhodli odjet do Prahy a pomoci bránit svou vlast. Pokusy ubránit se armádě knížete Windischgrätze však byly marné. Praha se 17. června vzdala. Zbytečně padlo mnoho vlastenců; mezi nimi i Špína. Český národ upadá do moci Bachova absolutismu.

Vavřena a Frybort z bojů naštěstí vyvázli. Frybort po prázdninách přijel požádat o Márinčinu ruku. Frybort se rozhodl stát se rolníkem na velikém a krásném statku na zlaté Hané. Lenka se přestěhovala k slečně Elis. A čekala na Vavřenu, který v Praze studoval medicínu. O masopustě příštího roku si přijel Frybort pro Márinku, aby si ji odvedl na statek jako svou ženu. Přijel také Vavřena, který dovedl Márinku k oltáři. Družičkou ji byla Lenka.

Minul rok 1849. Filosofská fakulta v Litomyšli byla zrušena, legie se rozešla, její prapor byl zničen. Po pěti letech bylo v domě slečny Elis, zase veselo. Lenka se vdala za Mudr. Vavřenu. Frybort přijel na svatbu i se svým tříletým klukem. Slečna Elis se odstěhovala "ke svým dětem". Dokonce Zelenka si vzpomněl a poslal svým dávným přátelům dopis. A Vavřena s Lenkou spolu žili dlouho a šťastně...

Příběh intelektuála Františka Brycha, doktora práv, který si až do revolučního února 1948 o sobě myslel, že je komunista. Únorové události mu ukázaly, že je mu komunismus cizí. Román nám ukazuje jeho vnitřní konflikt, jeho představy o demokracii a na druhé straně tehdejší spolčenost. Brych se pokusí emigrovat do ciziny, ale na přechodu se vrací zpět.

František Brych bydlel na Žižkově, vystudoval vysokou školu, ale i ve svých 30 letech vedl mládenecký život. Zdokonaloval se v angličtině, ale nemohl se soustředit, protože ho vyrušovaly zprávy o demisi ministrů. Když ho navštívil jeho bývalý spolužák Ondřej Ráž, vyšli spolu do ulic, aby byli přítomni dění na ulici.

Druhý den byla v továrně, kde pracoval v saldokontě, schůze a když byla přečtena rezoluce téměř všechny ruce byly nad hlavou. Brych měl v hlavě zmatek a sám nevěděl, kam patří.

Z továrny odjíždí Vašek, syn sklářského mistra Straky, do Prahy na sjezd Závodních rad, kde chtěl navštívit i svou sestru Irenu, která si vzala bohatého buržousta (fabrikanta) Ondřeje Ráže a Vašek se s ní proto nestýkal. Po skončení sjezdu ji skutečně navštívil, ale pohádali se kvůli jejímu muži. Po jeho odchodu si Irena uvědomila, že se z ní skutečně stala lenošná, bohatá panička. Ondrovi řekla, že se bojí, ale ten ji uklidnil tím, že má přátele v Belgii i Anglii a ti jim určitě pomohou. Také mu oznámila, že budou mít dítě.

V pondělí ráno byl svolán akční výbor a předsedou byl zvolen člen okresního výboru Bartoš. Když byl pozván k řediteli, odmítl lepší kancelář a ředitel mu vyčetl, že dělá revoluci v pracovní době. Bartoš odešel a odpoledne byla vyhlášena manifestační stávka. Brych si uvědomil, že není cesty zpět, jen cesta vpřed. V poledne se ozvala siréna, která oznámila generální stávku. Když členové akčního výboru přečetli prohlášením, o kterém se mělo hlasovat, zdržel se Brych hlasování. Když šel Ondřej Ráž do své továrny LABORA v Přibáni, akční výbor ho tam nepustil, nadávali mu do buržoustů a poslali ho domů.

Brych byl pozván k řediteli exportního oddělení Barochovi, který mu řekl, že ho nemůže přijmout na slíbené místo a také mu dal adresu svého londýnského bytu, kdyby ji někdy potřeboval. Brychovi se zřítil jeho vysněný zámek, a když se večer vrátil domů, potkal zde Irenu. Vzpomínali na svá studentská léta, Brych ji miloval, ale ona dala přednost Rážovi. Později přišel i opilý Ráž, a když Brych nesouhlasil s jeho názory, napadal ho, že je demokrat, vždy byl jen žebrák a popletený intelektuál.

V saldokontu čekalo na pracovníky překvapení, na každém stole byla přihláška do strany. Rozvažovali, zda mají či nemají podepsat. Někteří podepsali, dokonce i Brychův strýc Mizina, ale Brych vrátil přihlášku prázdnou s tím, že nesouhlasí s tímto řáděním a také proto, že není komunista, kariérista ani zbabělec.Když si Brycha pozval nový ředitel exportního oddělení, inženýr Sequens, který mu nabídl místo právníka, Brych opět odmítl, protože si byl vědom toho, že nepodepsal přihlášku do strany. Neměl pocit vítězství, jen zklamání a trpkosti.

Ráž oznámil Brychovi, že s ním počítá na cestě z republiky, Ireně řekl, že je jeho žena a půjde s ním, protože nemíní žít v chudobě. Irena se zhroutila, plakala. Nechtěla odejít za hranice.

Do saldokonta nastoupil Bartoš, který na výboru schůze schvaloval přihlášky a vyřadil ty, které byly podepsány ze zbabělosti a z kariérismu. Hlasování bylo bouřlivé, ale pořád byl znepokojen.

Strýc Mizina dostal pozvánku na schůzi, kde se mělo rozhodnout o jeho přijetí do strany. Toho dne byl velmi nepříjemný, vypeskoval ženu, nechutnalo mu jídlo, ale přesto šel na schůzi a tady byl přijat.

Brych byl ke svému strýci pozván sestřenicí Jiřinou, která měla narozeniny. Jiřina také vstoupila do strany, ale její otec se to neměl dozvědět. Také chtěla požádat Brycha, aby jí pomohl dostat se večer z domu, aby se mohla rozloučit se svým přítelem, studentem vysoké školy a politickým funkcionářem Jindrou Beranem. Na návštěvu přišel i Alek, syn starého Kazdy, se kterým strýc pracoval. Když se Brych svou jedovatou poznámkou zeptal strýce, proč vstoupil do strany, bylo mu sděleno, že je to existenční nutnost. Než se Jiřina s Brychem dostali z domu, přišel Jindra k nim domů. Mizina netušil, že mladí spolu chodí, proto byl rozhodně proti jejich vztahu a řekl Jindrovi, že se má věnovat schůzím a brigádám a vyhnal ho z domu. Než odešel, napadl Jiřinu, že je lhářka, zbabělec a zrádce. Mizina chtěl Jiřinu ztrestat, ale Brych mu v tom zabránil. Po tomto výstupu Brych i Alek odešli.

Jednou našel Brych leták, který měl 5x opsat, ale založil ho. Dnes se k němu vrátil, začal opisovat, přidávat a ubírat text a psal svou generální obžalobu totalitního režimu, potom letáky odnesl do práce a schoval do šuplíku. Když odešel z práce, uvědomil si, že by letáky mohly ztratit. Skutečně našel v šuplíku už jen tři kopie a podezíral Bartoše. V práci byl ještě jeho strýc a v jeho kanceláři se odehrálo drama při kterém se zhroutil Kazda, dávný přítel strýce. Brych měl pocit, že strýc mu k tomu dopomohl, aby převzal vedení celého oddělení.

Podrobný děj příběhu:

Každé prázdniny prožívá rodina profesora Jelínka v jeho rodišti Lichnově. Tentokrát však otec má přednášet na jazykovědném kongresu v italské Maloře a matka poprvé od narození nejmladšího syna Ivana, má na 9 dní opustit rodinu. Oba synové, patnáctiletý Václav i sedmiletý Ivan matku nechtějí pustit. Matka jim říká, že přes den je stejně nevidí, každý má své zájmy. Chlapci jdou tedy hledat pomoc u sestry Jarmily (po cestě se Ivan setká s kamarádem a svým sportovním vzorem Oldou). Jarmila hraje tenis s Toufarem, který je nejenom starší, ale je také velice zlomyslný frajer, který myslí především na sebe a na to, jak si Jarmilu získat. Jarmila se bojí, že by ji zesměšnil kvůli bratrům zesměšnil, proto je posílá domů napřed, že přijde až za chvíli. S Toufarem potom odchází alejí a zahlédne ji otec. Dcera k němu přijde a otec se vyptává, jestli se nepohodla se svými mladými kamarády, že ji viděl s cizím člověkem, který se mu vůbec nelíbí. Nechce ho s ní víckrát vidět. Jarmila se rozpláče, v duchu si říká, že život je strašný, že se jich neprosila, aby ji přivedli na svět, lituje sama sebe. Ale do zítřka to nějak vydrží, a pak si bude dělat co chce.

Celá rodina se sešla k poslední večeři před odjezdem. Matka přišla s upravenou hlavou. Jarmila je zamyšlená, má plnou hlavu Toufara, a dokonce ani nejí. Bratři se jí chtějí pomstít za zradu, že jim nepomáhá zdržet rodiče. Dokonce i pes Čert vidí kufr a vyje. Ivan pláče a matka ho pak musí před spaním utěšovat. Tatínek předá byt a adresu jejich pobitu chůvě Cilce, která už opatrovala matku Annu a pak i všechny tři děti a Jelínkova domácnost by bez ní nefungovala.

Jarmila má divoké sny, probudí se z nich a přemýšlí o Toufarovi. Ani Cilka nemá moc klidnou noc. Jarmila ráno zaspí i loučení. Ivan se rozloučí a peláší mezi kluky. Václav nesnáší loučení a těší se, že zmizí v laboratoři, kde později se spolužákem Karlem vyrábějí chlór, který je však začal dusit, proto jej odvedli trubičkou z okna. Plyn klesal k zemi a dostal se i do kuchyně k Cilce. Ta se velice rozzlobila, vyhnala je z laboratoře a vzala jim klíč, který schovala pod polštář. Zahlédl ji však při tom Ivan.

Jarmila má jakési nevyslovitelné tušení, strach z něčeho neznámého. Naznačila to i svému dvojčeti Václavovi, ale ten ji jen odbyl. Pak jde na koupaliště, kde se setkává se svou partou, která ji však také vyčítá Toufara ("Takový frajer, co na něm máš?"). Jarmila je uražená, přemítá, proč Toufar nepřišel na plovárnu. Večer se ji ani nechce na taneční zábavu, ale přišla paní Horáková, která ji má doprovodit. Její parta už v sále byla, ale nikdo z jejich dřívějších tanečníků si pro ni nepřišel. Jarmila vyšla před hospodu, setkala se tam s Toufarem, který ji začal objímat a Jarmila ho odmítla, ale slíbila mu, že za ním přijde další den.

Paní Jelínková měla děti ráda a po cestě vzpomíná. Přemýšlí, co asi táhne jejímu muži hlavou. Často se jí podařilo sledovat jeho myšlenky, aniž by promluvili. On v ní viděl stále bývalou žákyni a uvědomoval si, že by si ji vzal znovu.

Doma Ivan vzal Cilce klíč a vplížil se do laboratoře. Jarmila s Václavem však na sebou slyšeli kroky a vyběhli nahoru do laboratoře. Ivan měl v rukou lahvičku a sirky, ničeho se nechtěl vzdát. Jarmila zachytila skleněný o skleněný zvon sukní a shodila ho. Ivan se lekl, upustil lahvičku a část obsahu se ocitla na šatech Jarmily. Mezi ní a Václavem došlo ke slovní potyčce, padlo pár facek, nakonec je musela Cilka od sebe odtrhnout. Jarmila se rozzlobila a slíbila bratrům pomstu.

Toufar na Jarmilu už čekal, připravoval se, jak na ni zapůsobí. Říkal si, že s ní může dělat, co chce. Je sebevědomý a snaží se prosadit.

Jarmila se převlékla do starých šatů, vyběhla zadem. Šla kolem chalup, přes louku, pod tratí a lesem směřovala k Modlivému dolu za Toufarem. Bála se ho, ale zároveň ji to za ním táhlo. Ale kdyby tam nebyl, asi by se jí ulevilo. Náhle z otevřeného okna zaslechla hlášení, že na trati Jassa - Malora došlo k železničnímu neštěstí, při kterém zemřelo jedenáct lidí a padesát osm bylo zraněno. Měla pocit, jako kdyby ji někdo uhodil mezi oči. Prožívala výčitky, že se s rodiči nerozloučila. Zaúpěla, popadla se za hlavu a pádila zpátky. Nevěděla kudy běží, proč, ale chtěla být u bratrů. Cilka zrovna přebírala hrách, když jí Jarmila řekla, že se rodičům něco stalo. Rozrušilo ji to natolik, že hrách rozsypala. Přiběhli i ostatní sourozenci. Chtějí jet za rodiči. Jarmila si začíná uvědomovat, že musí mladšího bratra chránit. Cilka pláče a nemůže najít adresu, kterou dostala od pan Jelínka. Dvojčata postavila Cilčina slabost na nohy. Václav jde za paní Horákovou, Jarmila si hraje s Ivanem, a zároveň přemýšlí o tom, že rodičům ani nadala najevo, jak je má ráda. Přicházejí kamarádky s pozváním od rodin. Na každém kroku je pronásleduje nejistota. Přijela paní Horáková a Václav. Zkoušeli volat strýci do Prahy a na konzulát do Malory. Jarmila své poblouznění začíná přijímat jako dávno odbytou věc a neštěstí jako trest za své chování. Vyčítala si, že je nezdržovala, že chtěla být raději volná. Václav ji přesvědčuje, že vše dobře dopadne a oni dva teď mají na starost Ivana a Cilku. Najednou si nedovedou představit, že by se vrátil jen jeden z rodičů.

Ráno přišel telegram. Jako by se zastavil život, mají strach ho otevřít. Jarmila začala plakat radostí a na všechny křičela, že šťastně dojeli. Teď si všichni vzpomínají na předtuchu a div, že se nepoperou o telegram, který chtějí ukázat kamarádům. Zas je vše v pořádku.

Jarmila potkává Toufara, vidí ho však už jinýma očima - bez okouzlení. Nemá již nad ní moc, předchozích několik, předchozích několik hodin utrpení ji úplně změnilo. Omluvila se mu, řekla, že je šťastná a nikdy už nepřijde, aby se na ni nezlobil. Snažil se ji opět zhypnotizovat, ale byl jí jen k smíchu. Vyptával se, jestli nemá ráda někoho jiného nebo jestli se nevrátili rodiče. Jarmila v těch hodinách strachu dospěla, říká, že mají před sebou celý život. To, co k němu cítila nebylo to pravé. Bála se, že by se jí smál, že je dítě, slečinka. Ale ten strach je pryč a ona musí něčemu věřit. Uvědomuje si, že věděl, že je maminčina hodná holčička.

Jarmilu to zabolelo, ale nechce na sobě nechat nic znát. Toufar čeká, že na něho ještě zavolá, ale nedočká se. Jarmila ho cítila v zádech a zároveň si uvědomila, že poblouznění již minulo a že patří k rodině a bratrům.